Respektovat individuální rozdíly mezi dětmi je vůbec profesní samozřejmost učitele, obzvlášť v Montessori systému, kdy individuální přístup je jedním ze základních specifik. Záleží na profesní informovanosti, zkušenostech a dovednostech využívat obojí v přípravě připraveného prostředí, každodenní komunikaci s dětmi a vytváření příznivé atmosféry mezi dětmi ve třídě.

Pro dítě je velmi příznivé, když rodiče mají k učiteli důvěru a pomohou mu dítě lépe poznat. Někdy bývá rodiči „individuální přístup“ chápán jako různé úpravy pravidel pro určité dítě. Pak vznikají nedorozumění mezi učitelem a rodiči. Pravidla jsou zárukou bezpečí pro dítě, hranicemi a sjednocujícím prvkem pro každý kolektiv. Nelze tvořit pro každého jiné dodatky a pozměňující úpravy.

V této souvislosti uvádíme odstavec textu Marie Montessori z překladu naší bývalé lektorky Kateřiny Slovákové:
„V mnoha moderních metodách se usuzuje, že učitel nemůže mít víc než šest nebo sedm žáků najednou, pokud má každému z nich věnovat svou individuální pozornost. Toto uspořádání ve vzdělávání se nazývá ‚individuální metoda‘, protože doporučuje, aby v každé třídě bylo jen několik málo žáků. Mnoho lidí si tuto metodu plete s naší. Ve skutečnosti přišla tato metoda až po naší, jako vylepšení a něco vědečtějšího. My však nejsme stejného názoru, protože není naším základním principem poskytovat individuální vzdělání jako takové. V našem prostředí sice individuální vzdělávání zahrnuto je, ale není to učitel, kdo poskytuje produkt našich dedukcí; naše individuální vzdělávání spočívá ve svobodné volbě dítěte. ‚Strategii‘, která ukazuje přirozenou a zdravou cestu k dítěti, dává návody k organizaci vzdělávání, ukazuje lidstvu možnosti do budoucna.“