Radost z vlastnoručně připravené svačinky
Kryštofovi je něco přes dva roky. Jeho neustálé „Já sám!“ znamená, že si začíná uvědomovat svoji nezávislost. Nejvíc ho zajímá „obyčejná“ realita: Co dělá táta? Jak pracuje bagr? Má perfektní pozorovací schopnost a přímo hltá silné zážitky „poprvé“ – ať už jde o první sněhovou vločku nebo krájení okurky. Je to radost z každodennosti.
Kuchyňka připravená pro Kryštofa.
Jaké to je být dvouletý
Představte si, že jste Kryštof. 2 roky, výška asi tak metr. Dřepněte si na bobek. Jste tam? A teď přeorganizujte místnost tak, abyste i v téhle výšce dokázali být nezávislí. Pro Kryštofovu samostatnost je klíčové dobře připravené prostředí. Má po ruce, co potřebuje. Může si vybrat, co bude dělat. Nezávislost pro něj znamená především možnost volby. Uvnitř každého dítěte je jedno tajemství – to, že nevíme přesně, v kterou chvíli ho bude co zajímat. Proto necháváme Kryštofovi na očích spoustu pomůcek a činností, o kterých víme, že ho přitahují.
Dnes padla Kryštofova volba na okurku.
Pozorování Kryštofa
Kdybychom vygumovali slovo Montessori, zůstane slovo pozorování. To je to, co v Montessori děláme už téměř celé století. Pozorujeme děti. Je to objevitelské, láskyplné a vědecké. Stačí se dobře dívat a věci jsou hned jasnější. A tak víme, jak připravit vše, co bude Kryštof potřebovat. V jeho věku jsou to právě ty „obyčejné věci“ jako je příprava jídla.
Okurka už čeká na kuchyňce, pojďme na ni!
Sám = já
Kryštofovo sebevědomí nevzniká tím, že mu říkáme: jsi šikulka. Musí to prostě dokázat. Sám. Pro dospělého je těžké nepřekážet (nepomáhat), ale je to užitečný trénink trpělivosti a čas na pozorování. To se vám ještě bude hodit.
Nejprve je potřeba okurku oloupat.
Stačí mu jen ukázat, jak se věci dělají
Ve dvou letech Kryštof nedokáže ještě moc dobře udržovat řád, ale o to víc ho potřebuje. Ví, kde vzít okurku a všechno potřebné náčiní. Ukázali jsme mu, jak se okurka krájí, jak se prostře a kam se všechno zase uklidí. Zná začátek, prostředek a konec. Díky tomu to může sám kdykoliv ve stejném rytmu opakovat. Kryštof si tak pomalu buduje základy své vnitřní jistoty. A tu už mu nikdo nikdy nevezme.
Pak nakrájet. Všechno je tady na tomhle tácku.
Kousky okurky přijdou do mísy. Kdo si dá?
Kryštof chce být jako my
Představte si ještě tohle: Jste v cizí zemi v neznámé kultuře a neznáte jazyk, kterým byste se tu domluvili. Jak se adaptujete? Snažíte se rychle zorientovat. Pečlivě pozorujete a vnímáte vše kolem sebe. Každý zážitek se do vás o to víc vrývá, a jelikož nevíte téměř nic, každý z těch zážitků se pro vás stává normou. Jste dítě ve věku přibližně do šesti let a máte to, čemu říkáme absorbující mysl. Takže bacha, pro Kryštofa jste vy vzor toho, co je normální. Jste jeho připravené prostředí.
Kryštof si dá! Než se pustí do jídla, připraví si prostírání.
Nabere si okurku z mísy do mističky a dá si. Dobrý je to.
„Nikdy nepomáhejte dítěti s něčím, v čem má pocit, že to samo zvládne.“
