Rozhovor s Vlastou Hillebrandovou: „Chci předat nadšení...“

by Vlasta Hillebrandová, Terezie Dubinová

Rozhovor s Vlastou Hillebrandovou, ředitelkou MŠ Montessori v Jablonci nad Nisou a lektorkou společnosti Montessori ČR

Mateřská škola Montessori v Jablonci nad Nisou byla první Montessori školou v České republice, takže dubnová oslava jejího dvacetiletého výročí je zároveň oslavou Montessori vzdělávání u nás. Ředitelka Vlasta Hillebrandová ale raději žije v přítomnosti. „Lidé mi říkají: „Otoč se a podívej se, co jsi dokázala!“ A já na to: „Co jsem dokázala? Nic!“ Odpoví mi, že jsem praštěná, ať se podívám, kolik je Montessori školek a škol, a já si uvědomím – a jo…!“ Nyní má i velký důvod těšit se na budoucnost: „Budeme přistavovat prostor školky. Zájem o ni je tak obrovský, že už se nevejdeme – abychom uspokojili zájemce, otevřeli jsme lesní třídu… Máme krásný moderní projekt. Tak na to se těším, jak povyrosteme a zvětší se naše možnosti.“ Na návštěvu za ní chodí už dospělí absolventi, naposledy reprezentantka v biatlonu Jessica Jislová. „Přišla si vzpomenout a uklidnit se.“ V rámci oslav s nimi proběhne beseda.


S usměvavou Vlastou je radost si povídat!


Kolikrát si říkám, že kdybych chodila do Montessori školy, neměla bych nyní opakující se sny, jak jsem ve třídě a vůbec nechápu zadání písemky z matematiky, ba co víc, vůbec nechápu, co tam dělám!?! Jaké máte vzpomínky Vy na svoji školní docházku?
Ano, po setkání s Montessori jsem si také říkala – „Bože, proč jsem tím nemohla projít…“ Měla bych jiný vztah k matematice i k dalším předmětům, znalosti by byly propojené. Takhle si pamatuji školu, kde jsme se učili předměty odděleně bez souvislostí, a důležitý byl výkon, výkon, tresty a odměny. Člověk se učil bez radosti na základě strachu, aby nedostal špatnou známku, aby nerozzlobil autoritu… Jiné studium jsem zažila až později na oboru Psychologie relaxace na Filosofické fakultě, ale to už jsem byla dospělá a měla děti.
Když jste se setkala s Montessori přístupem, léčil Vás samotnou? Vaše vnitřní dítě?
Mé vnitřní dítě bylo léčeno už dříve. Když jsem po střední škole nastoupila jako učitelka do školky, už tehdy něco ve mně říkalo „dělej to jinak“. To byl ale v daném systému problém. Moje tři děti dnes tvrdí, že jsem je vychovávala přístupem podobným Montessori filosofii, i když jsem o ní tehdy mnoho nevěděla. Pak jsem studovala kineziologii One Brain. Ta velmi pomohla léčení mého vnitřního dítěte a zároveň mne přivedla k Montessori: na konferenci v Budapešti o Montessori mluvila naše přednášející. Poslouchala jsem ji a po tvářích mi tekly slzy – věděla jsem, že to je přesně to, co chci celý život dělat! V roce 1997 tato přednášející přivezla do Česka lektory a já se dostala do výběru studentů. Tak jsme začali. A kdybych se ještě vrátila k vnitřnímu dítěti: mám tři kurzy Montessori a zažila jsem, jak v průběhu studia, kdy si člověk vše prochází a může osahávat, se naše vnitřní dítě uzdravuje. I u našich studentů vidím cestu – jací jsou na začátku a jací jsou u závěrečných zkoušek. Jak se proměnili, zklidnili.
Který z principů Montessori je Vám osobně nejbližší?
Všechny principy jsou důležité, ale o mně se ví, že nejdůležitější jsou pro mne Ticho, Klid, Láska a Harmonie. Od Ticha a Klidu se odvíjí všechno: proces verbalizace, proces učení, pozornost a soustředění…. To vidím jako základ.
Jaký je Váš pohled na roli žen a mužů, učitelek a učitelů, ve školství?
Myslím, že muž a žena mají ve školství jinou roli. Dnešní děti jsou opravdu obklopené ženskou energií, a přitom jak ve školce, tak ve škole by bylo dobré, kdyby byly zastoupeny obě energie v harmonii. Mužský přístup k dítěti je trošku jiný než ženský. Ženský přístup je – ať chceme nebo nechceme – mateřský. Své kolegyně učím, aby se pokusily pustit svůj strach, že se dětem něco stane třeba při venkovních hrách, protože když ho mají, tak se právě může něco přihodit. Mužský přístup je dobrodružnější a děti se díky tomu mohou cítit svobodnější. Máme štěstí, že v naší škole učí dva muži a ve školce jsme také rok měli učitele (shodou okolností mého syna). Dále sleduji, že když jsou u nás ve školce na návštěvě rodiče – mohou k nám přijít, pokud děti neruší - , tak tatínkové vnesou do třídy jiné fluidum. Některé děti jako by přímo po mužské energii volaly! Připomínám, že mnohé jsou také z neúplných rodin.
Děti jako by věděly, že s učiteli a tatínky bude zábava.
Přesně. Děti vědí, že bude legrace a jsou nadšené. Muži umí vymýšlet ptákoviny, které by žena nevymyslela (smích).
Kde jako žena berete energii?
Já bych to řekla tak: Bydlím v lese. (smích) Stromy, modrá obloha, tráva… Možná kdybych bydlela ve městě někde v paneláku, tak budu dělat něco úplně jiného. Mnoho podpory jsem dostávala od své rodiny. Teď už jsou děti velké a mám vnoučata, šestileté holčičky dvojčata od nejstaršího syna a devítiměsíčního vnoučka od dcery. A v létě si beru tři týdny, měsíc, někdy i dva měsíce dovolenou, všechno vypouštím, žádné skypy, žádné telefony… Dělá mi dobře propojení vzduch, voda, země, moře. Vyhledávám destinace, kde nikdo není. Tam se dobiju a mohu pokračovat dál.
Setkáváte se s tím, že lidé „zvenčí“ těžko chápou, co děláte? Jak jim potom přístup Montessori zprostředkováváte?
Na začátku to bylo obtížné. Bylo pár odvážných lidiček, kteří s námi do Montessori šli, a začínali jsme s jednou třídou. I zřizovateli bylo těžké vysvětlit význam Montessori. Rodičům jsem ukazovala videa, obrázky, mluvila jsem o Montessori principech, pomůckách, které jsme tehdy neměli…(smích). Některé to zaujalo a řekli „ano“, ale drtivá většina řekla: „My jsme taky prošli školním systémem a dětem to musí stačit.“ Takové ty řeči. Jenomže postupně i oni viděli výsledky: jak jsou děti spokojenější a samostatnější, jaký je ve školce klid… Postupně rostl počet otevřených lidí a stali jsme se vyhledávanou školkou. Obecně chci předat nadšení, raději než vysvětlování mám ukazování přímo ve školce, kde jsou „zdi nasáklé“. A mnoho dospělých děti pozoruje a pláčou… Respektující způsob komunikace je léčivý i pro ně, ve třídách je opravdu terapeutické prostředí. Dříve jsem dělala seminář „Objevování dítěte v nás“ pro dospělé, provázela jsem je jako děti aktivitami a pomůckami, a i to přinášelo mnoho slz i radosti. Vlastně se „nic nedělo“, jenom mohli být znovu dětmi a prožít to, co v životě neprožili. Je to silný zážitek.
Obtíže při prosazení tzv. alternativ, ve skutečnosti uzdravujících narovnání či návratů, ve školství či třeba ve zdravotnictví jsou způsobené také naším naučeným omezeným pohledem na realitu. Jsme zvyklí vnímat jenom „co je vidět“ a nectít jemnohmotnou realitu, energie, neviditelný svět duše a Ducha. Jejich klíčová role pro spokojený a šťastný život člověka nejsou např. pro technicky uvažující tvůrce zákonů argumentem. Vnímáte nějaký posun tohoto vnímání ve společnosti? Jak by se mu dalo napomoci?
V Montessori máme „výchovu k míru“ a do ní se dá zahrnout i mravní výchova. Tak možná je dobré začít od mravních zásad, po kterých všichni lidé touží, akorát je často neumí pojmenovat. Když před některými lidmi řeknete „energie“, tak Vám nerozumí: „Energie, co to je!?“ Když použijeme slova, která znají, tak slyší. Můžeme potom na ně působit více, než kdybychom používali názvy dle svého vnímání. Nicméně myslím, že mnoho lidí se probouzí, alespoň kolem mne. Máme rodiče, kteří jsou hodně probuzení.
Což také znamená, že vystupují z pozice oběti do pozice tvůrce vlastního života, k tvořivosti.
V Montessori říkáme, že dítě je tvůrcem sebe sama. Dospělí by neměli být těmi, kdo dítě utváří – my jenom nastavujeme hranice, aby se mohlo samo utvářet.
Což předpokládá důvěru v jeho vnitřní moudrost, vnitřní kompas.
Ano. Říkáme, že dítě má v sobě vnitřního učitele jako vnitřní motor, který ho vede k činům. Když převládá vnější motivace jako jsou známky, hodnocení či pochvaly, tak se vnitřní motor a vnitřní motivace ztrácí. Proto v Montessori říkáme, že jsme průvodci – dítě provázíme, aby se utvářelo samo, dokázalo zvládat samo sebe, našlo sebedisciplínu. Potom může objevovat větší a větší svět. Velmi ráda říkám, že dítě je nejblíže pravdě.
Práce s dětmi pořád přináší něco nového, neboť každé dítě je originál.
Je to nikdy nekončící práce, ale zároveň práce radostná. Kolik lásky od dětí dostáváme! A stále se učíme. I po dvaceti letech mám pocit, že jsme na začátku… Pořád je co objevovat, zlepšovat, poznávat sama sebe.
Děkuji za rozhovor a ať se daří i nadále, v radosti a lásce!

Rozhovor s V.H. vedla Terezie Dubinová, kulturoložka a hebraistka
http://www.oheladom.cz